Prvně jsem si v tom snu říkal, proč u nás v televizi nezavedeme státem podporovanou masivní výuku cizích jazyků (angličtiny, němčiny, španělštiny, ruštiny, tohle aspoň pro začátek, pak třeba další). Pak jsem viděl motivační programy k výuce jazyků do firem, škol, kanceláří i domácností. Jazyková gramotnost jako státní zájem. K tomu jsem viděl například aplikaci, která mi vyhledala kolegu pro on-line cvičení, procvičováni a konverzaci. V té aplikaci bylo dost pokročilých vychytávek, jak v konverzaci eliminovat vulgaritu, sexismus a šíření ideologií.
Celý ten sen zůstával stále u televize (ač nikdy jsem žádnou neměl) a teď už jsem sledoval program o zvládání konfliktu. Pak se ukázalo, že je to jeden díl ze série parádního terapeutického programu, který si televize vybrala ve výběrovém řízení. Soutěžila se obsahová stránka, přihlásit se mohl úplně každý a součástí přijetí vítězného scénáře bylo kolokvium zástupců televize a vítězného týmu s rivaly, kde proběhl dost podrobný kritický rozbor a vypořádání námitek. Někteří z rivalů se stali spolutvůrci programu. Pak se ve snu, v televizi, objevil mladší prezident pohodář. V rámci pravidelného projevu k národu řekl asi toto: „Ženy mého národa, muži, manželé, partneři, milenci, singlové. Chystáme se na svátky a já bych vás chtěl přimět, abyste ten nákupní shon nebrali tolik vážně. Dokonce vás chci přesvědčit, abyste se zabývali svými vztahy. Poprosím vás, vzdejte se alespoň na jeden den domácích hádek a konfliktů. Udělejte si dnešní večer pohodu a věnujte se svým partnerům. Vyhlaste dočasné příměří, podobné jako se dělá ve velkých mezistátních konfliktech. Zkuste se ztišit a slevit ze svých běžných nároků na partnera nebo partnerku, zkuste méně přemýšlet a více pociťovat, dejte průchod pozitivnímu naladění. Alespoň na tento den, alespoň na jeden večer. Uvařte si spolu čaj, pusťte si muziku, promluvte si o tom, jak jste prožili den. Volba stylu je jen na vás, sledujte, jak jste schopni se tomu otevřít a co je pro vás ještě v pořádku. Pokud nemáte partnera, věnujte se příteli nebo kamarádce. Pokud jste nebo chcete být sami, věnujte tento večer sobě a sledujte, o čem pro vás jsou, nebo kam se poděly vaše vztahy. Pokud jsou vzájemná zranění, která ve vztazích prožíváte, příliš velká; pokud cítíte stud, hněv, strach nebo ponížení, které vám nedoluje přiblížit se k partnerovi, dejte průchod alespoň tomu, abyste si sami za sebe ujasnili, které jsou ty zraňující věci a co byste potřebovali, aby se změnilo především u vás samých a pak teprve ve vašem okolí. Jaké dovednosti a postoje byste si potřebovali osvojit, aby mohlo dojít ke změně, k posunu ve vaší situaci. Zvažte, co proto v příštích dnech uděláte, a co nebo kdo by vám mohl pomoct.“ To byla první část projevu. V dalších dnech se tohoto tématu chytili tvůrci terapeutického programu a mimo jiné nechali na kameru mluvit řadu běžných občanů (žen, mužů i párů), s nimiž prezidentovo slovo nějak hnulo. Jednalo se o průřez postoji lidí, od intimních prožitků, usmíření, objasňování na čem příměří ztroskotalo, až po spílání prezidentovi. Sledovanost toho programu rázem vyskočila do závratných výšek a daleko předčila sledovanost seriálů. Pochopil jsem, že se dívám na obraz společnosti, kde vztahy, komunikace a mentální posun jsou ve státním zájmu.
Ve druhé části projevu prezident mluvil o dětech. Mluvil o tom, jak děti nenecháváme být dětmi a uplatňujeme na ně měřítka nás, dospělých. Svět dospělých, který považujeme za správný. Jak tím dětem bereme dětství a vytváříme prostředí, ve kterém oni na vlastní dětství zapomínají. A pokud o to jedna generace přišla, těžko to dopřeje generaci následující, neboť pořádně neví, o čem to je. Tady se mi obraz prezidenta začal vytrácet, ale zaujala mě poslední prezidentova myšlenka a můj sen se teď ubíral právě tam.
Bylo o tom, jak na děti a sami na sebe klademe nároky výkonu, což nám pak nedovoluje prožívat a uvědomovat si přítomnost. „Až budeš velký...“ „Až dochodíš školu...“ „Až splatím hypotéku...“ „Až budu v důchodu...“ „Až se uzdravím...“ Celý život slyšíme, šíříme okolo sebe a sebe přesvědčujeme, že něco není v pořádku, že náš osobní svět má teď nějakou nedokonalost nebo chybu. Že naše možnosti a schopnosti jsou nyní slabé a budou lepší a větší, až se něco stane, něčeho dosáhneme, někam dojdeme. Opravdu leží ten náš lepší, zajímavější a opravdový, svobodný svět někde mimo naše současné možnosti? Měli bychom čekat, až se stane to a ono, abychom byli spokojenější a prožívali větší radost ze života? Nechali jsme se chytit a uvěznit do smyčky prakticky nedosažitelného výkonu. Klademe na sebe nepřiměřené nároky. Chybí nám být ve spojení a spokojení s tím, co máme k dispozici právě teď. V podstatě tím říkáme, že v této chvíli nejsme pány svého života, že nám něco překáží nebo přímo škodí. A tak dále.
A tak si říkám, že bych chtěl žít a zemřít v přítomném okamžiku. Vstávalo se s tím dobře.